To bylo tak ... žily byly jedny botky. Bydlely v hnědé krabici pod postelí. Už od narození toužily objevovat zapomenutá místa, zdolávat bahnité pěšinky, kamenné stezky, kaluže ... ale přitom stále jen ležely ve své krabici a čekaly na svou první příležitost. Celé dlouhé dny sledovaly kulatou dírkou ve stěně krabice pruhované ponožky chodící po pokoji a spřádaly plány, jak se chodících ponožek zmocnit a přinutit je otevřít to papírové vězení a vyběhnout s nimi ven! Pohorky si už začínaly zoufat, tkaničky se jim splétaly žalem ... když najednou se víko jejich příbytku odklopilo a ...
...Ano, konečně nadešel den, kdy majitelka pruhovaných ponožek zatoužila po nadměrné dávce čerstvého vzduchu, odložila štětce a skripta a vyrazila se svým Milým do divočiny - do divočiny barev podzimu. Cestou vlakem se radovala z krásného počasí a těšila se, jak vyzkouší své parádní nové botky. To ale netušila, že botky mezitím tiše spřádaly plán...
Celá trasa měla asi 27,5km - hezká procházka, řekla si slečna majitelka - och, jak ona byla naivní! Už po pár kilometrech se zdrcené boty začaly mstít. Chvíli škrtily, pak zase plandaly, schválně si rozvazovaly tkaničky - muka, muka. Jenže nevěděly, že paní majitelka není žádné béčko! Radost z krásného výletu si rozhodně nenechala pokazit! Po všech nástrahách došla hrdě (o stylu chůze raději pomlčíme) do cíle. Když pak večer stály pohorky samy v chodbě a z dálky pozorovaly, co to vlastně způsobily, bylo jim to líto. Uvědomily si, že si vlastně celou svou první výpravu díky svému záškodnickému chování vůbec neužily a rozhodly se, že příště už zlobit nebudou!!!
No, uvidíme, ještě jim dáme šanci, co myslíte?
